Kdykoliv dorazíme na letiště s úmyslem někam odletět, musíme kromě jiných procedur nevyhnutelně absolvovat i bezpečnostní kontrolu. Tedy kontrolu jak svého příručního zavazadla, tak i své tělesné schránky. A vlastně i odbaveného zavazadla, což už se ale neděje před našimi zraky, ale kdesi v útrobách terminálu.

Prostě nás tu kontrolují. A to ne proto, že by je to nějak extra bavilo nebo že by měla letiště tolik zbytečných peněz a zaměstnanců, že by financovala něco podobného jenom pro své potěšení. Kontrolují nás tu proto, aby se do letadel nedostal nikdo s něčím, co by mohl použít proti ostatním lidem na palubě nebo i proti stroji jako takovému.

Někdy jsou výsledky takových kontrol standardní a nezajímavé, někdy ale třeba i úsměvné nebo (a to spíš) naopak nepříjemné. Což se nevyhnulo mně stejně jako mnohým dalším lidem.

Pamatuji se třeba na prohlídku v Kapském Městě, kdy mi rozebrali příruční zavazadlo doslova do mrtě a zajímali se tu doslova o vše, co bylo uvnitř. Ovšem přiznávám, že za to jsem si mohl zřejmě sám. Prostě jsem po příletu prošel pasovou kontrolou, a protože jsem letěl poprvé sám, nenapadlo mne jít dál a stál jsem tam hned za pasovými úředníky v malé hale tak dlouho, až mi jakýsi prodavač naznačil, že k taxi musím jít dál před celní kontrolu. A když jsem se tam objevil po hodně dlouhé době jako jediný a poslední z letadla, mohlo být mé otálení podezřelé.

Nebo pamatuji, jak mi ve Frankfurtu při přestupu zabavili nůžtičky z manikúry. Ty prošly kontrolou na Ruzyni, ovšem v Německu už ne. Ale bylo mi vysvětleno, že tyto putují na určitou dobu do úschovny, a až se budu vracet, mohu si je za poplatek vyzvednout. Přičemž mi bylo hned jasné, že jsou ztracené. Protože kdybych si je cestou zpět vyzvedl, dostal bych je, ale při kontrole před nástupem do navazujícího spoje do Prahy by mi je určitě zase sebrali. A zaplatil bych tak jen za krátké shledání.

A podobných zážitků bylo víc. A co s tím naděláme? Nic. Prostě to musí být. Dokud budou na světě teroristi a další zločinci.